Knihovna má novou vedoucí, Mgr. Petru Hrubišovou. Čáslavské noviny si tudíž nemohly nechat ujít příležitost usměvavou knihovnici vyzpovídat. Řeč přišla i na témata, která souvisejí spíše s literaturou jako takovou.
Jak došlo k tomu, že jste se stala novou vedoucí čáslavské knihovny, a co přesně je náplní vaší práce?
Musím na sebe hned v úvodu „prásknout“, že už jsem v čáslavské knihovně pracovala (někteří čtenáři si mě možná ještě pamatují). Poté jsem si „odskočila“ do Národní knihovny, kde jsem více než pět let v oddělení povinných výtisků pracovala na pozici domácího akvizitéra, jinak řečeno nákupčího, konkrétně v retro doplňování, což je vlastně pro knihovníka práce snů. Obcházíte pražské antikvariáty a v zaprášených poličkách hledáte staré omšelé knihy – doslova poklady. Jenže v říjnu loňského roku přišla na řadu třetí etapa revitalizace Klementina a naše oddělení bylo přestěhováno do centrálního depozitáře v Praze-Hostivaři. Tím pádem se pro mě denní dojíždění stalo neúnosným, a tak jsem zase tady, zpátky v Čáslavi – a jsem tomu ráda. Co se týká náplně mé práce, jde především o zajištění běžného provozu všech oddělení, usměrňování činností, jako jsou akvizice, adjustace, katalogizace a půjčování. Dále komunikace s dodavateli a ostatními dotčenými institucemi a také plánování a realizace kulturních a vzdělávacích akcí pro veřejnost. V mé osobní náplni práce mě velmi pobavila věta, že mám „osvětově působit na občany“.
Co vede člověka k tomu, že svůj profesní život spojí s knihovnou, respektive s knihami jako takovými?
To je jednoduché. Od dětství čte vše, co mu přijde pod ruku, následkem své vášně vystuduje bohemistiku a pak už není cesty zpět.
Pracovala jste někdy i v jiném oboru?
Když nepočítám brigády na poště či v bance, tak nikdy.
V knihovně máte mimo jiné na starosti i dětské oddělení. Dokážete říct, zda je mezi čáslavskými dětmi četba populárním způsobem, jak trávit volný čas?
Řekla bych, že je to úplně stejné jako v jiných knihovnách. Jsou děti, na kterých vidíte, jak ty knihy hltají a mají hlad po dalších a dalších kouscích opravdu kvalitní četby, jiné děti si přijdou pouze pro povinnou četbu. Ale máme základnu malých čtenářů, kteří k nám docházejí pravidelně a jsou zde schopni pokaždé strávit i dvě hodiny, ať už bloumáním mezi regály či četbou. A pak je další kategorie dětí, které sem rodiče doslova „dovlečou“ a těm je třeba se věnovat a ukázat jim cestu. Některé se chytí, jiné ne. Za poslední dva měsíce jsme nakoupili velké množství beletrie i naučné literatury pro všechny dětské věkové kategorie, takže si troufám říct, že dokážeme nabídnout četbu opravdu pro každého.
Každopádně jdete dětskému čtení hodně naproti, například prostřednictvím čtenářského klubu Liščata. Můžete jej trochu představit? Je o něj zájem?
Čtenářský klub Liščata je nabízen jako volnočasová aktivita pro děti prvního stupně. Mělo by jít o zábavnou formu prezentace novější české literatury pro děti, ale i dejme tomu staré klasiky v novém kabátě. Je to zase jiná úroveň práce s dětským čtenářem, protože, obecně vzato, pro děti na základních školách pravidelně pořádáme informatiky, ale klub je založen na dobrovolnosti, tudíž přijdou opravdu jen ty děti, které rády čtou a mají už nějakým způsobem vztah ke knize nastavený. Našim úkolem je tento vztah posílit a rozvíjet, naučit děti kritickému hodnocení, nabízet alternativy, nenápadně a hlavně nenásilně je seznámit se základy literární vědy atd. A náplň? Budeme si samozřejmě číst, předávat si tipy ke čtení, to vše doplníme výtvarnou dílnou k danému tématu nebo hraním deskových her. Nějaká Liščata už máme zaregistrovaná, ale přihlašování je a bude stále otevřeno, takže děti, neváhejte a přijďte mezi nás!
O představení vás poprosil i u Dětské čtenářské výzvy 2022. Co přesně musí dítě nebo teenager udělat, aby se stali „superčtenářem“?
Stačí si na našem webu muzeumcaslav.cz v sekci Aktuality stáhnout hrací kartu a přečíst si podmínky výzvy. Pak už stačí jen číst, číst a číst! Za každou přečtenou knihu, dle speciálního kritéria, dostanou děti od paní knihovnice razítko do hrací karty. Kdo posbírá všech šest, respektive deset razítek, bude zařazen do slosování o ceny. Hrajeme ve dvou věkových kategoriích 5–8 let a 9–15 let. Soutěž probíhá téměř až do konce listopadu. Podrobnější podmínky, hrací karty a další informace jsou k dispozici rovněž v knihovně.
Sledujete nějaké trendy, co se žánru nebo typu knih týče, které momentálně čtenáře nejvíce oslovují? Ideálně nejen ty dětské, ale i dospělé.
Trendy vždy byly a budou, jsou ale hodně proměnlivé a nestálé, jak už z definice trendu vyplývá. Nejvíce se určitě čtou detektivky, severská krimi stále vede. A pak jsou tu takové výkřiky do tmy, jako bylotřeba Milénium nebo Padesát odstínů šedi, po kterých dnes pes neštěkne. Stálicí jsou však románové ságy pro ženy. Děti si rády chodí pro Deník malého poseroutky či knihy Davida Walliamse, v kurzu jsou příběhy o nemocných nebo osudem jinak stižených zvířátkách a trendy jsou i knihy s tematikou Minecraftu.
Předloni tomu bylo 200 let od narození Boženy Němcové. Hodně se při té příležitosti řešilo, zda je její slavná Babička vhodným čtením pro dnešní mládež, jinými slovy, zda je má i v 21. století čím zaujmout. Jaký máte na Babičku názor vy?
Božena a její Babička je věčné téma. Shodou okolností jsem nedávno dostala darem nové vydání Babičky s opravdu nádhernými ilustracemi Míly Fürstové. Jeden můj učitel kdysi řekl: „V té knize se vlastně nic nestane. Babička přijíždí na Staré bělidlo a umře.“ Já osobně si myslím, že Babička opravdu není četba pro děti. Dnešní žáci a studenti totiž mnohdy neznají dobový kontext, historické pozadí. Domnívám se, že v Babičce přece nejde jen o tolik vyzdvihovanou hodnotu, kterou reprezentuje bodrá venkovská žena, jakási nositelka obecných a navždy platných pravd. Chci říct, že význam té knihy není jen v tom, že poukazuje na to, jak se k sobě mají lidé chovat a že máme vést děti k úctě ke stáří, protože pouze s tím v dnešní době neobstojíme. Ale možná, když se zamyslíme nad tím, proč Babičku Němcová vlastně napsala – v té době sama nemocná, hluboce zarmoucená ztrátou syna, pod policejní kontrolou a bez prostředků –, najdeme významy jiné, hlubší.
Co si obecně myslíte o soupisech takzvaně doporučené školní literatury?
Děkuji za tuto otázku. Myslím, že soupis, řekněme jakési vodítko pro děti nemůže uškodit, ale takový seznam by měl mít široký rozptyl, aby děti nabyly dojmu, že si můžou vybrat. Jinými slovy, my jim dáme svobodu pohybu v určitých v mantinelech, o kterých se dohodneme, že jsou správné. Víte, my v dětském oddělení se často setkáváme právě se soupisy povinné literatury, které jsou ohraničené rokem 1980. Není to jen o neochotě dětí číst, ale také o vůli učitelů. Není proto výjimkou, že si desetiletý školák přijde pro Julese Verna nebo Káju Maříka. Nemám nic proti Verneovi, ale dnešní děti už prostě nejsou schopny číst tak dlouhé texty, navíc ani téma pro ně není nijak atraktivní; Kája Mařík je sice na svou dobu cool rošťák, ale představuje svět, který je současným dětem vzdálen několik světelných let. A proto vítáme ze strany učitelů každý nový svěží vítr, který k nám do oddělení pošlou svým promyšleným seznamem doporučené četby.
Na závěr se nemůžu nezeptat, jaké autory čtete ráda vy sama. Stává se vám, že si po celodenní práci mezi knihami chcete doma od „písmenek“ raději odpočinout?
Čtení je můj denní chléb, nedovedu si představit den bez čtení. Běžně mívám rozečteno několik knih najednou a střídám je podle nálady (nebo podle termínu vrácení). Teď zrovna mám například rozečteny Znamení neznámého: Rozhovory o spiritualitě od autorského dua Vizina, Němec. Jinak z českých autorů vybírám Jáchyma Topola, Petra Stančíka, Michala Vrbu, Petra Borkovce, Petra Hrušku, Petru Soukupovou, Petru Hůlovou, ráda se vracím k textům I. M. Jirouse, F. Hrubína, V. Holana, J. Skácela, J. Glazarové, J. Havlíčka – je jich prostě spousta! Ze světové literatury mě v poslední době baví Karl Ove Knausgård, Katja Kettu či Dörte Hansen.
Město Čáslav