Z ředitelského postu Základní umělecké školy Jana Ladislava Dusíka odchází Mgr. Jiří Tlapal. Ředitelskou štafetu po něm přebírá jeho dlouholetý zástupce Bc. Filip Jerie. Pana Tlapala jsme při této příležitosti požádali, aby zavzpomínal na uplynulých téměř 35 let, během kterých se čáslavská ZUŠ výrazně proměnila.
Jak jste se vlastně dostal k hudbě nebo obecně k umění?
Narodil jsem se v Čáslavi, ale vyrůstal jsem v krásném městečku Heřmanův Městec na úpatí Železných hor. V patnácti letech jsem odešel studovat na Vojenskou konzervatoř do Roudnice nad Labem, kde jsem strávil čtyři intenzivní roky. Poté jsem pokračoval na konzervatoři v Brně a hrál u Posádkové hudby. Tam jsem potkal i Antonína Doležela – vynikajícího pedagoga i člověka. Byla to nádherná léta – sport, muzika, kamarádi, kapela, víno… Pak přišla nabídka z Roudnice, abych tam učil na konzervatoři. Přijal jsem ji a působil tam osm let. Současně jsem dálkově studoval JAMU v Brně. Zažil jsem tam sametovou revoluci – i to by vydalo na samostatné povídání. Byla to zvláštní a krásná doba.
Co vás přivedlo na čáslavskou ZUŠ?
Po vojenské konzervatoři jsem se stal vojákem z povolání, ale v roce 1990 jsem z armády odešel – nepodepsal jsem novou vojenskou přísahu. To bylo tehdy zásadní rozhodnutí, které mě nasměrovalo do civilního sektoru. Vrátil jsem se do rodného kraje a zúčastnil se konkurzů na ZUŠ v Kutné Hoře a v Čáslavi. Vyšlo to v Kutné Hoře, kde jsem rok působil jako zástupce ředitele. V Čáslavi byl tehdy vybrán PhDr. Miloš Resl, který mi po roce nabídl, abych ho vystřídal. A tak jsem se v roce 1991 stal ředitelem zdejší ZUŠ.
Tehdy škola nesídlila v Jeníkovské ulici jako dnes…
ZUŠ tehdy sídlila na Komenského náměstí, v místě, kde dnes sídlí Diakonie. Šlo o bývalý evangelický učitelský ústav. Když kolem roku 2000 armáda opustila budovu v Jeníkovské ulici, přesunuli jsme se tam.
Co pro vás bylo na začátku nejtěžší?
Najednou jsem vedl mnoho lidí a musel nést odpovědnost. Hodně mi pomáhali tehdejší kolegové, především pan doktor Resl. Už jen z výrazu jeho tváře při poradách jsem poznal, zda se ubírám správným směrem (smích). Byl to výjimečný člověk – odborně i lidsky. Byl to mimochodem také inspektor ZUŠek a měl mou velkou úctu. A to říkám jako někdo, kdo inspektory nikdy příliš nemusel.
Proč si podle vás ředitelé a inspektoři příliš nerozumějí?
Mají těžkou roli a mnozí své i naší práci rozumějí. Ale narazil jsem i na inspektory, kteří si zřejmě léčili své komplexy. Jednou přišla paní inspektorka na výtvarný obor. Druhý den mi volala paní učitelka, že podává výpověď, protože po silné kritice nabyla dojmu, že už na naší škole nemá co dělat. Nechápal jsem to – měla a stále má vynikající výsledky. Podařilo se mi ji přesvědčit, aby neodcházela. Jen pár týdnů poté dostala ocenění od tehdejší ministryně školství. Vždy jsem kolegům i sobě říkal: „Inspekce může přijít – ale také musí odejít.“ (smích)
Jak se škola za vašeho působení změnila?
Zásadně. Zvýšil se počet žáků ze 400 na 950. Zavedli jsme literárně-dramatický obor, moderní tanec, zažili jsme boom mažoretek. Vznikl dechový orchestr, se kterým jsme jezdili do zahraničí, na soutěže a na festivaly. Výsledky byly skvělé napříč obory. Myslím, že jsme školu udrželi na vysoké úrovni – a to nebylo jednoduché, zejména v posledních letech.
Škola prošla proměnou i prostorově. Ano, jsme sice v objektu bývalých kasá- ren – široké chodby, velké kanceláře –, ale právě pro naše potřeby je ideální. Mohli jsme zde vybudovat tři taneční sály, koncertní sál, divadlo… To nemá jen tak někdo.
Proč je v posledních letech těžké udržet kvalitu?
Žáci mají jiné zájmy. Kvůli telefonům a počítačům se méně hýbou, žijí mimo realitu, jsou často unavení, mají toho hodně ve škole. Když jsem se minulý týden jednoho z nich zeptal, co bude dělat o víkendu, odpověděl: „Budu spát.“ Dřív jsme doporučovali žáky na konzervatoře a profesoři nám volali a děkovali. Dnes už to tak často není. Ale škola o žáky nesmí přijít.
Na kterou událost nikdy nezapomenete?
Těch je mnoho. Například koncerty dechového orchestru v zahraničí. Na začátku mého působení se kapela rozpadla. Obnovil ji pan Zdeněk Lauterbach – úroveň kapely byla skutečně špičková a nebojím se říct, že byla na světové úrovni. Po letech ale skončila – žáci už nemohli (nebo nechtěli) čtyřikrát týdně zkoušet a o víkendu koncertovat. Zdeněk navíc odmítal slevovat ze svých nároků. Ale do té doby jsme projezdili Evropu a udělali skvělé jméno škole, Čáslavi i celé republice. Na cestách nás doprovázel, coby tlumočník a znalec historie, Ing. J. Ruml, který promlouval plynnou francouzštinou k mnohočetnému plénu francouzských zástupců, za velkého potlesku a obdivu. Všichni jsme byli hrdí na to, že jsme Češi.
Kdybyste mohl, udělal byste ve své kariéře v Čáslavi něco jinak?
Jednou jsem se ptal kolegy ředitele v Kutné Hoře, jak vede školu. Odpověděl: „Bouchnu do stolu, řeknu – takhle to v matematice. Hudba ducha zušlechťuje a ukázňuje. Více mě ale vždy těšily úspěchy druhých než mé vlastní. bude, a nic jiného mě nezajímá.“ To mi ale tehdy vůbec nesedělo. Jako Vodnář jsem byl vždy víc demokrat než direktivní. Ale dnes vím, že ne každý dokáže nabídnutou důvěru vrátit. Možná by někdy přísnější řízení pomohlo. Ale nelituji toho.
Jak podle vás vypadá „dobrý učitel“?
Dobrý učitel musí být osobnost – nejen odborník. Dříve byli žáci disciplinovanější. Dnes musíme více hledat jejich motivaci. A když žáci cítí, že je máte rádi, můžete být i přísní, lépe se tak rozvíjí jejich talent. Dobrý učitel se zajímá o žáka jako o člověka, o jeho osobnost, nejen o jeho výkon. Některé žáky jsem vedl i čtrnáct let – jsme skoro jako rodina.
Co vás na práci ředitele nejvíce naplňovalo?
Největší radost mi dělali spokojení žáci a rodiče – to je smysl školy. Snažil jsem se nabídnout co nejkvalitnější výuku co největšímu počtu žáků. Neznám jinou ZUŠ, která by měla při 10 000 obyvatelích města téměř 1 000 žáků. Možná to tak na první pohled nevypadá, ale pro město i okolí to má obrovský význam. Výzkumy ukazují, že děti s hudební výukou mají lepší kázeň, logické myšlení, jsou úspěšnější například v matematice. Hudba ducha zušlechťuje a ukázňuje. Více mě ale vždy těšily úspěchy druhých než mé vlastní.
Máte nějaké životní motto nebo hodnotu?
V osobním i profesním životě mě provází citát Jana Wericha, který začíná: „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl.“ V té větě je obrovská síla a moudrost. Nebo také: „Tady dole jdi po té stejné cestě, kterou sis vybral tam nahoře.“ Věřím v pokoru, vděčnost, lásku, radost a humor. A v to, že co člověk vysílá, to se mu vrací. Pozor na velké ego. Když vidím žáka, jak se zlepšuje a začíná si až příliš věřit, říkám mu: „Z tebe bude jednou něco velkého – jestli tě něco malého nesežere.“ (smích)
Co byste vzkázal svým kolegům a žákům?
Děkuji všem za společně prožitá léta. Bylo to nádherné a inspirující. Všem přeji, ať mají rádi to, co dělají – a dělají to srdcem. Vážím si každého, kdo se snaží žákům předat své zkušenosti, jak odborné, tak i lidské. A žákům – ať se nebojí jít vlastní cestou, i kdyby byla obtížná.
Mgr. Jiří Tlapal: V osobním i profesním životě mě provází citát Jana Wericha, který začíná: „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl.“
JN
Město Čáslav